Šestinedělí jako pozvánka do hloubi naší ženské duše
O šestinedělí jako o speciálním a jedinečném čase v životě ženy, který je možné přetrpět, přežít, anebo prožít jako příležitost dozvědět se něco o nevědomé části svého já. O mých osobních šestinedělích, které by všechny vydaly na román, a hlavně o obří inspiraci v podobě knihy od Laury Gutmann, z které pochází celá tato myšlenka...
Šestinedělí jako pozvánka do hloubi naší ženské duše
Slíbila jsem povídání o šestinedělí a haleluja, s odstupem roku po mém posledním šestinedělí, je tu! Zkusím začít pěkně od začátku vzpomínkou na své první šestinedělí, které mě hodně překvapilo. Hlavně proto, že žádná mateřská láska, o které jsem všude slyšela a četla, se u mě prostě nekonala. Což jsem tedy nedokázala tehdy posoudit, a o to vlastně bylo vše palčivější. V té době jsem taky ne úplně ráda prosila kohokoli o pomoc a občas si i říkám, jestli mi tento zážitek nepřišel do života proto, abych tenhle přístup přehodnotila.
Na druhé šestinedělí už jsem se snažila připravit. Hlavně hodně prakticky, kdy jsem měla vymyšleno, kdo mi v domácnosti pomůže, bude vařit, uklízet apod. A taky jsem se dostala k úžasné knize od Laury Gutmann, argentinské rodinné psychoterapeutky, s názvem Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem, která mě pak provázela všechna šestinedělí. a u které to vlastně vše začalo pro mě dávat větší smysl.
...aby se žena mohla plně napojila na děťátko, vrací se do prožívání, které zažila jako miminko v šestinedělí.
V knize se vlastně mluví o tom, že během šestinedělí je to zařízeno v ženské psychice tak, že aby se žena mohla plně napojila na děťátko, vrací se do prožívání, které zažila jako miminko v šestinedělí. Tím se vysvětlují všechny ty "nevysvětlitelné" emoce, co žena během šestinedělí zažívá. To mě opravdu hodně zaujalo, a protože jsem zvědavá, lákalo mě to téma i v rámci vlastního seberozvoje. Viděla jsem v tom najednou nádhernou příležitost, jak se dostat k mému nevědomí. A to naprosto změnilo můj přístup k celému šestinedělí. Byla jsem zvědavá, co se otevře, co uvidím, s jakou svou neznámou stránkou sebe sama se potkám. Musím říct, že jsem trochu čekala, že to téma se bude každé šestinedělí měnit. Ale neměnilo se. A možná díky Bohu, že ne :D
Poselství bylo dost jasné. Jako miminko jsem prožila čtrnáct možná i více dní v inkubátoru. Moje téma teda byla hluboká samota a prázdnota. Strach z opuštění a samoty. Téma bylo sice stejné, ale pro mě bylo zajímavé sledovat, jak se každé šestinedělí měnil můj přístup k němu, nebo spíše postoj. Poslední šestinedělí, které jsem prožívala před rokem, už jsem vlastně ani neplakala. Jen jsem si jako mantru opakovala, že jsem součástí celého vesmíru a že jsem milovaná a že teda sama rozhodně nejsem, jak si mi snažilo nakukat mé podvědomí :) Zároveň jsem na tuto emoční jízdu už byla připravena já a připravila jsem si na to hlavně podmínky takové, že jsem opravdu pečovala jen o miminko a co nejvíc byla doma a odpočívala. Starost o domácnost převzal tatínek se vším všudy, o další děti se staraly jejich tatínci, měla jsem zařazené jídlo nebo poprosila o uvaření. Bylo o mě prostě královsky postaráno. A to hlavně proto, že jsem si o to řekla, nechala o sebe pečovat a pomoc přijímala prostě jako královna. A hlavně jsem si to dovolila. Sobě i ostatním.
...žena, která porodí, jakoby končí. Už se má jen radovat z děťátka a nevymýšlet blbosti.
A tohle, mám dojem, pořád ve společnosti chybí. O těhotenství se mluví tolik, každá žena projde několika vyšetřeními, sledují téměř každý její pohyb, co jí, co dělá a nedělá apod. Ale žena, která porodí, jakoby končí. Už se má jen radovat z děťátka a nevymýšlet blbosti. Natož se někde plácat ve svých emocích. Přitom zapomínáme, že tenhle start je i pro naše děťátka ten nejdůležitější. Že vše, co se mu do podvědomí zapíše, s tím v budoucnu jen těžko pohne. A protože jsou mámy a děťátka v této době vlastně jednou bytosti, vše co prožívá máma, prožívá i dítě. Vlastně pokračuje to, co začalo už když bylo dítě u mámy v bříšku. Proč se najednou porodem naše vnímání matky a dítěte mění, mi teda není jasný.
A samozřejmě, novopečená žena-máma neřeší jen své hormony a emoce poletující v prostoru, ale do toho řeší celé své tělo, které se OPĚT mění a přizpůsobuje celé situaci. Tělo podle mě v tu chvíli dostává neskutečně zabrat. Musí vytvořit výživu pro děťátko a zároveň zregenerovat všechny rány po porodu. A protože tělo a naše duše, jak už víme, jsou spojené nádoby, naše duše taky hledá výživu pro nás samotné, pro děťátko a jak ošetřit všechny porodní rány. Je to tak neskutečně citlivé období, ze kterého můžeme tak moc vytěžit, když je o nás dobře postaráno a když to i dovolíme sobě a okolí. A zároveň tak moc citlivé období, které když se nepovede, tak můžou vytvořit fakt traumatické a hluboké rány v naší psychice.
Moc ráda bych byla propagátorkou šťastných šestinedělí. Zažila jsem toho za ty svá čtyři šestinedělí celkem dost, od operací, nemožnosti kojení a opětovné rozkojení, zánět v prsu, rostoucí osmičku, neustávající pláč, zlobu na tatínky a všechny okolo, pocit selhání, absenci mateřské lásky, ukrutně bolesti po sešití, ucpané prsní žlázy, neprobíhající očistky a další. Přemýšlím, co vše musí ženy zvládnout během této setsakramentsky náročné doby a co vše může pomoci tomu, aby tuhle dobu nemusely vytrpět nebo přetrpět, ale prožít ji důstojně, láskyplně a ke svému prospěchu.
Moc ráda bych tedy byla propagátorkou šťastných šestinedělí, průvodkyni světem šestinedělí pro ostatní ženy. Moc ráda bych do budoucna nabídla svou terapeutickou podporu ženám, rodinám, kde je malé novorozeňátko. Moc ráda i posdílím své zkušenosti, jak se na šestinedělí připravit. A moc ráda nabídnu doprovázení během šestinedělí, když se žena cítí tím, co prožívá, zahlcená. Zdá se mi, že je to příležitost, jak pracovat s tělem nebo psychikou, a kdy můžeme vnímat, že obojí je v tu chvíli nosné, protože tělo i psychika jsou propojené... Pořád přemýšlím také, jak toto své know-how více zúročit. Takže pokud byste měli jakýkoli nápad, moji milí, sem s ním :)