Jak jsem sama na sobě aplikovala principy taneční terapie

Povídání o tom, jak jsem skrze svá bolavá záda, začala sama na sobě zkoušet principy, s kterými pracuje tanečně-pohybová terapie. O tom, co se stane, když svou pozornost zaměříte na tělo. A také o tom, jak úzce je naše psychika s tělem propojená.

Jak jsem psala v příspěvku Má cesta k taneční terapii, tak někdy po návratu z Portugalska, to mi bylo kolem 24, jsem se vrhla do studia o terapiích zaměřených na tělo. Přirozeně jsem hned měla pocit, že všechny diagnózy na mě sedí :) Ale vedlo mě to hlavně k tomu začít o svém těle víc přemýšlet, nebo spíš ho víc vnímat. Postupně jsem vlastně zjišťovala, že se vracím ke své fascinaci, kterou mám od dětství, a to je právě výzkum těla. Vždy mě fascinovalo, co vše tělo dokáže. Třeba že když ohnu bříško prstů, automaticky se ohnou a zapojí do procesu i další části těla. A co se stane, když nezapojí? Bavilo mě to vše zkoumat a pozorovat... Možná si sami vzpomenete na své dětské výzkumy, jak to vše bylo fascinující a zajímavé.  A o tom je vlastně taneční terapie taky. Rozvzpomenout se na naši hravost a zvědavost a kreativitu...

Od brzkého dětství, asi od 12ti let mě bolela záda. Věnovala jsem se asi od svých čtyř let zátěžovému sportu, moderní gymnastice. Když se trénink neuchopí dobře, tak jako asi v každém sportu, může vaše tělo opravdu dostávat dost zabrat. Pro mě tahle zkušenost znamenala i to, že jsem byla zvyklá jít do pohybu i přes bolest a vlastně jsem pak byla vůči bolesti víc a víc imunní, a tímto způsobem se odpojovala od těla. Na permanentní bolest v zádech jsem pak vlastně byla už zvyklá. A došlo to tak daleko, že jsem měla pravidelně od svých dvanácti let bloknutá záda, kdy jsem se sotva pohnula a ani zuby si nemohla čistit v mírném předklonění. Což když děláte gymnastiku, tak se úplně nehodí zrovna... Mé trenérky byly naštěstí úžasné, protože byly zároveň i fyzioterapeutky. Mé tělo mi teda nelámaly, jak bylo jinak zvykem, ale i tak nevěděly úplně dobře, co s těmi pravidelně bloknutými zády dělat. Z dnešního pohledu vnímám, že tam prostě chyběl ten celostní přístup, pohled na celou osobnost člověka.

 Někdy kolem 25 jsem to dotáhla k zánětu v zádech, přesně v mém bolavém místě. " Vyřešilo" se to ibuprofenem. Ten mi tak moc rozhodil celé mé tělo, že jsem začala víc jednat sama. Našla jsem si fyzioterapeuta, který pomáhá baletkám. Ukázal mi spoustu cvičení na záda, zjistil, že mám jednu nohu delší (což snad skoro každý člověk), ale ukázal mi, co dělat tak nějak v praxi, v běžném životě, aby mě záda tolik nebolela. 

 V té době už jsem četla různé knihy na téma taneční terapie, jak už jsem psala, a sama jsem si všimla, jak vůbec celé tělo používám, jaký mám častý postoj, které svaly uvolňují víc, které míň. Zjistila jsem, že mám hodně podsazenou pánev. Že když stojím, automaticky v bedrech zakulatím záda, a tím vlastně vzniká obrovský tlak z horní části těla na toto místo. Přemýšlela jsem i nad důvodem takového nošení těla. Jako kdybych měla strach a chtěla se vlastně svinout do klubíčka a všechna svá zranitelná místa (orgány), schovat. Vědomě jsem tedy začala pracovat s tím, že jsem pánev otáčela na druhou stranu vždy, když jsem si všimla, že ji směřuji vpřed. Hrála jsem si s představou ocásku páteře. Představovala jsem si, že vždy když se zakulatím, čouhá mi ocásek vpřed jako psovi, co se bojí. A vždy, když ocásek vystrčím, mám ho pěkně za sebou jako pes, co má radost, takže i já zavrtím ocasem a zaraduju se :D Tohle bylo krásný cvičení a bavilo mě tělo takto sledovat. Postupně jsem ladila nejen postoj ve vzpřímených polohách, ale taky když sedím, nebo ležím apod. Vlastně jsem tedy postupovala způsobem, že jsem přes změnu na těle vylaďovala svou psychiku...

Tohle vše bylo v době, kdy jsem ještě neměla děti, tak to šlo vlastně samo :) Jakmile přišlo první děťátko, dostávaly má záda opět zabrat... bylo těžký si udržet nové návyky, hrát si. Zátěž byla fakt velká a záda mě zase začala bolet. V tu dobu jsem se dostala úplným zázrakem přes moji kamarádku, která mi chtěla udělat radost masáží, k pánovi, co se zabýval Dornovou metodou. Bohužel už jsem zapomněla jeho jméno, ale bylo to pro mě opravdu zásadní setkání. Takovou péči má záda prostě potřebovala! :) Pán mi k tomu všemu, co už jsem věděla, řekl, že mám pánev ještě o pár centimetrů zrotovanou do strany. To byl pro mě úplně zlomová informace. Nejdřív jsem to nechápala, ale zase, nechápala jsem to právě proto, že jsem si na ten stav zvykla. Připadalo mi, že takhle to je v pořádku. Tady si často vzpomenu na analogii k psychice, kdy nám často připadá, že je vše v pořádku, ale jen proto, že jsme si na to, jak se k sobě chováme, jak dovolíme, aby se ostatní chovali k nám, prostě zvyklí. Takže jsem začala pracovat s rotací a postupně rotovat kyčle do roviny. Nejlíp to šlo poznat, když jsem byla někde zavěšená (a zjistila jsem to proto, že v té době jsem absolvovala zrovna taneční techniku zavěšení pod mexickým choreografem :) Jaká náhoda! :D) 

A tohle je práce, kterou už dělám deset let, střídavě jsem a nejsem těhotná, nosím děti víc či míň. Ale jakmile to jde, rovnám se do latě :D Tehdy jsem také dostala tip na to, jak bedrům ulevit, tj začít víc používat svaly v lopatkové oblasti. Ano, to mi kdysi svými cvičeními ukazoval fyzioterapeut. Jenže mi k tomu neřekl důvod. Teď už jsem se na vše ptala, rozebírala důvody, proč to tak dělat a co můžu a nemůžu apod. Ta komunikace a to, že se mi snažil fyzioterapeut předat cenné informace nejen ke cvičení, ale k běžnému žití, to je doteď pro mě obrovská nadhodnota všeho. 

...v momentě, kdy jsem najednou překlopila pánev a obnažila své já, tak se stalo něco jako kdybych vylezla konečně ze své ulity. Pocitově jsem vyrostla a začala být vidět.

Ale proč to celé píšu. Už tehdy v mých 25 se započala cesta mého nového já. Protože v momentě, kdy jsem najednou překlopila pánev a obnažila své já, tak se stalo něco jako kdybych vylezla konečně ze své ulity. Pocitově jsem vyrostla a začala být vidět. Ano, přesně ten efekt to mělo. Do té doby jsem měla strach z toho být vidět, protože tak mě mohl kdokoli komentovat, zajímat se o mě a mít na mě názor, což mi nebylo vůbec příjemný. Nechtěla jsem být vidět a chtěla jsem se schovat. Sama do sebe. Jakmile jsem však překlopila pánev vzad, najednou jsem otevřela hrudník, tedy i své srdce světu. Nestalo se to vše ze dne na den. Chtělo to každodenní práci. Práci, z které jsem si udělala zábavu. A postupně jsem vnímala, že má osobnost opravdu není jen nejistá, nesebevědomá, zdrženlivá, ale je to osoba s vlastním názorem, laskavým otevřeným srdcem a víc a víc si jistá sama sebou. Bavilo mě sledovat tělo, jak se v těch polohách cítí, jak vnímá okolí, sebe apod. Jo, nešlo o to si to zkoušet doma zavřená v kuchyni, ale právě mezi lidmi v situacích, kdy jsem byla v různých vztahových interakcích apod. 

A píšu to hlavně jako krásný příklad toho, jak je naše tělo propojení s psychikou a jak krásně se můžou navzájem ovlivňovat. A věřím, že i když v mém případě zrovna byla ta cesta vedena od těla k psychice, u druhého člověka to může fungovat zase naopak, od psychiky k tělu. Tedy, že změny v oblasti psychiky, které dosáhne, se mu projeví na těle a naopak. Ostatně to známe, že když máme dobrou náladu, celí se rozzáříme, nás obličej změní výraz a v našem těle se dějou jiné procesy. Pro mě je to krásný příklad, jak funguje psychosomatika, tedy psyché a soma, duše a tělo. A jak jde o dvě spojené nádoby.  A věřím, že se touto cestou dá ovlivnit mnohé a až nečekaně mnohé! Vnímám totiž, že naše tělo funguje trochu jako taková ta skála, do které se vše obtiskne, všichni ti pravěcí živočichové tam stále zůstávají otisknutí a my si často ani neuvědomujeme, že to tak je, protože ty zkameněliny už bereme jako součást svého života a myslíme si, že už nemůžeme něco změnit, protože jsme prostě takhle zvyklí. Často pak vyleze na povrch něco z naší psychiky nebo tělesná záležitost, kterou vnímáme jako problém v úplně jiné souvislosti nebo spojitosti a je těžké vše dohromady propojit. A tady přichází na scénu taneční terapeut, nebo jiný body či pohybový terapeut a ten nám může pomoct ty cesty rozkrýt. 

Taneční terapie je krásná v tom, že ta svá těla nosíme pořád s sebou a můžeme se tedy sami sobě věnovat neustále, i když v malinkatých postupných změnách.  Na celém přístupu se mi líbí, že není invazivní, ale pracuje s jemnou všímavosti. A hlavně pracuje s hrou a kreativitou, což je mi hodně blízký. A vlastně celkově vnímám, že dostat do svého života hravost, je neskutečně osvobozující.