Povídání o tom, jak jsem si na vlastním těle vyzkoušela, jakou sílu v sobě ukrývá tanec a celkově terapeutická práce s tělem. Jak jsem pro tohle uvědomění musela odjet několik set kilometrů daleko od domova a jak to bylo vlastně to nejlepší, co se mohlo dít. O tom, když během studií zjistíte, že vaše srdce vás vede úplně jinou životní cestou, kde slova najednou nebudou potřeba, protože ta cesta bude naplněná  tancem a pohybem.

Má cesta k taneční terapii aneb Místo slov tanec beze slov. 

Všechno to vlastně začalo mnoho kilometrů daleko od mého nynějšího domova. V cizích prostředí, kde jsem ze začátku jen stěží rozuměla tomu, co mi kdo slovy říká a mým slovům bylo taky nejspíš dost těžký rozumět :D Ze začátku se tomu člověk směje, ale po měsíci už to vedlo k celkem velké krizi a frustraci. "Proč mi, proboha, nikdo nerozumí?!?"

Ideální podhoubí pro to, aby člověk nakoukl do svých hlubokých nepoznaných vod svého vlastního já.  A tak jsem tu stála. Respektive mé dvacetileté já. Studentka portugalského jazyka a literatury na výjezdu uprostřed malého městečka v Portugalskem vnitrozemí. Lačná studia slov! Slastně jsem čichala vůní citrónů, co rostly v každé zahradě, a několik minut nevěřícně koukala na obrovský nápis na jednom starodávném domě uprostřed náměstí, kde bylo napsáno Cento de Danca contemporanea. 

Nevěřila jsem vlastním očím. Nevěřila jsem, že by ke mně mohl být vesmír tak štědrý. Tímto nápisem byla totiž vyřešena má největší obava, a to, co budu dělat půl roku bez tance. Plánovala jsem, že začnu chodit na jógu nebo na capoeiru, ale tohle byl naprostý zázrak. Přede mnou stálo Centrum současného tance. A tak bylo vymalováno. 

V podstatě valná většina mého stipendia padla na kurzy v tomto centru. Jako nešlo to jinak. Současný tanec u nás tehdy v podstatě neexistoval. Byla jsem naprosto nadšená. A co víc, skrze tanec jsem se naráz seznámila se spoustou lidí, kteří měli stejnou vášeň a odpadla tu i jazyková bariéra, protože jak známo, tanec prostě k řeči slova nepotřebuje. 

Tady mi začalo docházet, jakou sílu v sobě tanec má. Jak velký terapeutický potenciál v něm je. 

Na jedné z lekcí, jsme pro hlubší průzkum pohybu v improvizaci, použili šátek přes oči. Pro mě tehdy velký zásah do komfortní zóny. Obzvlášť v cizím prostředí. Ten zážitek byl tak moc silný, co se týče mých vnitřních nejistot, úzkosti ap., že mi došlo, že tohle je způsob, jak se může člověk dostat k sobě do hloubky. Skrze tělo. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle je cesta, kterou chci dál ve svém životě zkoumat.

Teď zpětně mi to připadá úsměvné, protože do Portugalska jsem přijela s odhodláním studovat slovo a odjížděla s vědomím, že mé srdce mě směřuje spíš věnovat se zkoumání prostoru, který je za slovy, nebo spíš pod slovy, tedy tělu a pohybu. 

Sama sebe jsem se ptala, Jak hluboko mě může můj pohyb, mé tělo, můj tanec, přivést k mému autentickému já? A jak moc jsem schopná a připravená rozlišit, co všechno je moje a co je jen "nabalené" a vlastně ke mně úplně tak nepatří? Všechny tyhle otázky mi vířily doslova celým mým tělem a nezbývalo tedy než se začít pídit.

V dnešní době už snad tak nějak každý má povědomí o tom, že něco jako terapie uměním existuje. Tehdy to však normálnímu smrtelníkovi vůbec známé. Věděla jsem, že existuje arteterapie, ale o terapii tancem jsem neměla ani ponětí. Začala jsem hledat, jestli něco takového jako "léčení" psychiky člověka tancem existuje. S Googlem jsem tehdy ještě tolik neuměla a to veškeré info jako teď, tam ani nebylo, takže to nebylo jen tak. Po mém návratu do ČR jsem se setkala s mou dobrou přítelkyní, která studovala psychologii. Taky tančila, takže jsem ji hned vtáhla do tématu. Zjistily jsme, že ve světě, konkrétně v Americe, už od šedesátých let minulého století byly první terapeutky, které používaly tanec jako podpůrnou terapii pod názvem taneční terapie. A odtud se taneční terapie dostala i do Anglie a Evropy. Pak jsme se dozvěděly o kurzu Taneční terapie na MU v Brně, dostaly echo na výcvik tanečně pohybové terapie a už to vše frčelo.

Stihla jsem ještě na Palackého univerzitě v Olomouci dálkové navštěvovat studium Tanečně pohybové terapie a v roce 2011 jsem pak nastoupila do výcviku pod asociací Tanter v Praze. Tehdy jsem se rozhodovala, jestli se dál věnovat portugalštině a odjet delegovat, anebo napnout svou pozornost k taneční terapii. V tu chvíli se přesně vyjevilo, co chce moje srdce. A musím říct, že když se do rozhodování zapojilo srdce, volba byla hodně rychlá :) 

Výcvik pak začínal přesně v době, kdy jsem měla termín porodu mého prvního děťátka Ale to už je zas jiný příběh... :)